Proč si nevážíme toho co máme?
Od malička dostáváme dary od jiných lidí. Je to pozornost, úsměv, pohlazení, políbení, objetí. Je to tak samozřejmé, že to přece musí být stále. Naše okolí nám to dává, protože si nás váží, mají nás rádi, chtějí nás mít po svém boku. Jsou tu pro nás v dobrém i zlém, podpoří, pomůžou, ochrání. Jenomže my jsme zaslepeni. Nereagujeme na ty dary, Jsou pro nás samozřejmostí. Vždyť je stále dostáváme, aniž o to jakkoli usilujeme. Nevidíme to. Vidíme jen to, co chceme a čeho se nám nedostává. Vznáší se nad námi mrak plný lákadel a my máme hlavu v oblacích, odvracíme se od darů a díváme se co nás zaujme. Bere nám to kus života, protože se ženeme za přeludem a nevšímáme si toho co máme u sebe. Všimneme si toho až to přestaneme dostávat. Najednou nám chybí ta samozřejmost a v tu chvíli začínáme pátrat co se děje? Proč už nic nedostáváme?